Životní cesta introverta,
aneb jak jsem z malé nesmělé holky dokázala vést jednání a školit lidi

Jsem obyčejná žena Marcela, která je pyšná na to, že dokázala překonat svoji stydlivost a ostýchavost. Nyní mám ráda společnost. Baví mě, bavit se s lidmi, diskutovat. Je to něco, co mi taky dodává energii.

Život je cesta, kterou procházím. Každá zkušenost mě posunula dál.

S radostí říkám svoje nápady, postřehy, rady. Někdy jsem až k nezastavení…. Jindy jsem ráda sama. Procházím se přírodou nebo si jen tak čtu. Můžu si zvolit to, na co mám zrovna náladu nebo chuť. Už mě neomezuje strach ani obavy.

Naučila jsem se zkoušet nové věci, získat vetší sebedůvěru.

Dnes mi lidé, kteří mě neznali jako malou holku, vůbec nechtějí věřit, že jsem byla jiná. Ta, co sedí v koutě, a bojí se promluvit před lidmi, jakkoli na sebe upozornit. Jsem živým důkazem, že to lze změnit.

„Vrozená tichost, nesmělost zabraňuje děvčeti ve větší aktivitě a uplatnění jejích vědomosti…“ – touhle větou mě označkovali ve škole.

Jako malá jsem bývala ta, co sedí někde v koutě. Nerada jsem se bavila s cizími lidmi. Nedokázala jsem jednat sama za sebe a prosadit se.  Ve škole jsem byla typický outsider. Skoro nikdo se se mnou nebavil. Říkali, že jsem divná. Byla jsem stydlivka. Tenhle cejch jsem si nesla v sobě dost dlouho a pořád některé vzpomínky bolí.

Byla jsem smutná. Uzavřená v sobě takový melancholik. Často jsem brečela. Málo jsem se smála. Říkali mi, proč jsi naštvaná. Můj výraz byl odrazem mého já. Neměla jsem vůbec žádné sebevědomí. Nic jsem nedokázala. O všem jsem moc přemýšlela, hloubala. Bála jsem se jakkoli projevit navenek, co by na to řekli ostatní. Určitě se zesměšním. Nikoho nebudu zajímat. A tak pořád dokola. Hodně jsem se trápila.

Jste introvert? Bojíte se mluvit nebo jednat s lidmi?
Je tu cesta, jak to změnit.

Po škole mi jako dobré cvičení posloužily pracovní pohovory. Někdy jsem na něj šla, i když jsem věděla, že danou práci dělat nechci. Věděla jsem, že to musím trénovat. Naučit se jednat s lidmi a být sama sebou.

Nakonec jsem dělala v Nákupním oddělení, kde jsem vedla výběrová řízení, organizovala stěhování, dokonce mě „donutili“ školit nové zaměstnance na Nákupní směrnici a software.

A víte, co bylo zajímavé?  Začalo mě to bavit, i když na začátku jsem si to vůbec nedovedla představit. Bránila jsem se, nechtěla jsem. Překonat svůj osobní strach mě stálo spousty sil. Nedala jsem se. Zkoušela jsem to. Trpělivost a chuť něco dokázat mě posunuly v před.

Díky životním zkušenostem se postupně uvolňovaly obruče strachu. Odemykaly se zámky obraných zdí, které jsem si kolem sebe vytvořila.  

Přeji si být dobrým vzorem pro Lukáška mého syna. Chci z něj vychovat sebevědomou a samostatnou osobnost. Nechci mu říkat, maminka se bojí zeptat. Dnešní doba je krutá pro stydlivky. Vím, že musím začít vždy u sebe a pracovat na sobě.

Nebude to lehké. Postupnými krůčky získáte sebevědomí a připravíte se na různé životní situace. Strach Vás už nebude paralyzovat. Cesta to bude dlouhá, klikatá ale jde ji projít. Neslibuji žádný zázračný lék, který zabere přes noc. Chce to trpělivost, odhodlání věci změnit. S laskavou podporou a důvěrou to lze natrénovat.

Neměla jsem na růžích ustláno. Život mi kladl do cesty různě velké překážky. Když je beru jako výzvu mám příležitost zkusit něco nového.

Moje cesta byla dlouhá škola života. Stále se učím překonávat nové hranice. Když chci něco dokázat, musím to aspoň zkusit.

Vy v tom, ale nejste sami, nabízím Vám pomoc a podporu na Vaší cestě. Budu vás povzbuzovat. Dodávat Vám odvahu k prvním nesmělým pokusům na cestě za změnou. Záleží jen na Vás, jestli to chcete zkusit.